Čím pro nás byl P. Josef Čechal

Milí přátelé,

na přání Toníka Nekvindy se s vámi chci v několika řádcích podělit o vzpomínku na P. Josefa Čechala, který odešel před dvaceti lety.

Pan farář, jak jsme mu říkali, byl svorníkem a zářičem kladné energie nejen pro naši rodinu. Měl velký dar lidi kolem sebe spojovat a podněcovat k dobru nejen prostřednictvím své pastorizační činnosti, kterou tak obětavě vykonával. Mezi lidmi nerozlišoval. Stejně srdečně se už zdálky na náměstí zdravil se svými ovečkami jako s evangelíky či se soudruhy. Miloval všechny bez rozdílu víry, ale s každým samozřejmě souhlasit nemohl. Jeho kulaťoučká tvář a postava s temperamentem jemu vlastním zářila radostí z prožívaného okamžiku setkání. Ta záře nás všechny zasahovala a byla poselstvím Světla, které nám předával.

Josef Čechal byl v tom nejlepším slova smyslu lidový farář. Opíral se o úzké přátelské vztahy s farníky a jemu nejbližšími spolupracovníky, třeba při opravách kostela. Vedle tohoto rysu lidovosti však musíme připomenout jeho nesmírnou vzdělanost a citlivou duši. Josef Čechal byl vedle svého kněžského poslání také básník a výtvarník. Měl bohatou a rozsáhlou knihovnu, protože miloval literaturu - hlavně poezii. A co se narozdával knížek. Kupoval tituly po více kusech už s vědomím, že je daruje.

Vděčím mu za to, že mě jako ministranta a později středoškoláka a vysokoškoláka seznamoval s autory cizími i našimi, kteří v 50. a zač. 60. let minulého století byli režimem záměrně pomíjeni a často pronásledovaní a vězněni. Za všechny zde připomenu Jakuba Demla, Jana Čepa, Jaroslava Durycha nebo Jana Zahradníčka. Seznámil mne také s kritickým dílem F. X. Šaldy, všechny svazky z jeho knihovny jsem prostudoval a udělal si výpisky, které se mně potom tolik za studií hodily.

Čechalův rozhled hlavně po české literatuře byl obdivuhodný a vedl jej k jeho vlastní básnické tvorbě a také k přátelství s několika kulturními osobnostmi. Mezi jeho záliby patřilo i výtvarné umění. O něm jsme spolu často debatovali.
Nezapomenutelné jsou jeho výtvarně koncipované vývěsky v mezidveří kostela sv. Mikuláše. Byly připomenuty na nedávné výstavě. Josef také s nadšením maloval a rád se o svých obrázcích bavil. Byl si vědom své neprofesionality v tomto oboru. Měl však potřebu se vedle svých básní vyjádřit i výtvarně. V básních spojil svůj přirozený cit a rozhled po české poezii a vytvořil dílo nevelké rozsahem, ale zcela osobité a ryzí. Dokládá to kromě zájmu farníků o jeho verše i zájem a ocenění odborníků – literárních vědců.

Vzpomeňme zde i jeho roli osvětovou. Do Proseče přivedl řadu významných osobností. Vedle Radovana Lukavského, Ivana Vyskočila jich byla celá řada. Kamarádil se s významným překladatelem a znalcem anglické literatury Aloysem Skoumalem, který obýval chalupu v Budislavi a chodil na mše do Proseče. Tento vzdělaný člověk vždy s pokorou vyslechl Čechalovo často květnaté a odbíhající kázání. Čechalovými blízkými přáteli, se kterými mne postupně seznamoval, byli i výtvarní umělci z Vysočiny, např. malíři Sodomka a Wagner nebo oba Šindlerové, grafička a malířka Ludmila Jandová z Osíka a její manžel, sochař František Janda, který je autorem výtvarného řešení obětního stolu v našem kostele a nakonec i náhrobku Josefa Čechala. Blízkým přítelem mu byl také Vladimír Tesař, s nímž se často scházel a společně do noci rokovali o umění na umělcově pasecké chalupě nebo na faře. Když si připravoval svá kázání, světlo z jeho pracovny často zářilo až do hluboké noci.

Nemohu také zapomenout na naše prázdninové vyjížďky za uměním po Vysočině – nejprve na jeho jawě později ve škodovce. Výstavy Výtvarné Hlinecko nebo návštěvy nových interiérů kostelů v Senetářově a Jedovnici s díly Mikuláše Medka, Jana Koblasy, Josefa Istlera, Karla Nepraše nebo brněnského Ludvíka Kolka (autora senetářovského kostela), návštěva prastarého kostelíka s románskou křtitelnicí ve Vítochově – to vše s dalšími jeho podněty projasňovalo tehdejší temnou společenskou atmosféru pro mne a moji ženu Jitku. Ta si s p. farářem také dobře rozuměla díky svým překladům anglické a americké poezie.

Nezapomenutelná je pro mne naše společná návštěva Petrkova v roce 1973 dva roky po smrti Bohuslava Reynka, básníka, překladatele a grafika. Ten se svými syny Jiřím a Danielem obýval část rodného „zámečku“ - tehdy už zdevastovaného za správy státního statku - i po smrti manželky, básnířky Suzanne Renaud. Po prohlídce početných Reynkových grafik a okolí statku nás Jiří vedl k rodinnému hrobu na hřbitově v nedalekém Svatém Kříži, kde oba rodiče odpočívají. (Dnes už společně se svými syny.) Po cestě Josef natrhal kytičku lučních květů a tu potom položil na desku hrobu. Pronesl několik vět vděčnosti, společně jsme se pomodlili – a s Reynkovými jsme se rozloučili. Dosud mám asi dvacet diapozitivů z této návštěvy, které jsem tam pořídil.
Cestou do Proseče přes Havlíčkův Brod, jako při každé naší vyjížďce, se Josef nemohl vypovídat ze své lásky k rodnému kraji. Měl několik oblíbených míst s krásnými pohledy do kraje a na některých z nich se nezapomněl alespoň krátce zastavit a s potěšením se rozhlédnout.

Jsem moc rád, že na něho lidé v Proseči a okolí nezapomněli. Díky za to. Neznám nikoho, koho by důstojný pán za svého působení v naší farnosti zarmoutil. Jednou se to přece jen stalo, a pro mne dvojnásob bolestivě, to když nás 2. listopadu 1996 opustil v den mých narozenin.

Pavel Herynek v Olomouci 26. října 2016