P. Josef Čechal (3.6.1922 - 2.11.1996)

P. Josef Čechal se narodil jako první dítě manželům Julii a Josefovi Čechalovým ze Svratky. V chudé, skromné rodině, vyrůstal společně se sestrou Marií. Jako dítě si velmi oblíbil svůj rodný kraj a byl na něj do konce života hrdý. Rád se vracel ve vzpomínkách do svého dětství, kdy sice vnímal, že život na vrchovině je těžký, ale lidé ho dovedou žít opravdově a v souladu s přírodou a Bohem.

Od dětství byl rodiči veden k víře, ministroval v kostele a obdivoval krásy světa v lesích a kopcích kolem Svratky. Dobře se učil a tak mohl díky podpoře své hodné tetičky po základní škole odejít studovat do Chrudimi. Tetička měla na Pepiho (jak mu doma říkávali) velmi dobrý vliv a pomohla mu objevovat kouzlo literatury a umění. Jako mladého studenta ho seznámila s dílem Jana Čepa, které ho uhranulo na celý život…Krásná čeština, nevšední obrazy venkovského života a přírody, hledání milosrdného Boha. Naplněné dětství a dospívání, cit pro krásno a umění, duchovní dozrávání během studia ho dovedly k rozhodnutí vstoupit do kněžského semináře. Ovšem jako hlavní důvod pro toto své rozhodnutí uváděl osobní prožitek velikonoční bílé soboty, kdy jasně pocítil, že Kristus vstal z hrobu a žije! Toto své poznání mnohokrát zpracoval i ve svých básních a připomínal každé Velikonoce ve svých kázáních – ta Radost velikonočního rána!...

p josef cechal

V roce 1939 přešel do Prahy na Arcibiskupské gymnázium, které ovšem bylo těsně před maturitou zrušeno a tak maturoval v roce 1942 na Jiráskově gymnáziu – blízko kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se právě ve dnech maturity odehrávalo tragické vyvrcholení heydrichiády… Lidice, denní seznamy jmen zatčených, odsouzených, popravených, Ležáky… I tyto události měly velký vliv na další celoživotní postoj P. Čechala – nezištně sloužit svým bližním a přivádět je k Bohu v lásce, protože byl přesvědčen, že jiné cesty není…

Po prázdninách roku 1942 nastoupil do hradeckého semináře k přípravě na kněžství. Totální nasazení v „rajchu“ znamenalo přerušení studia na dva roky a silné ovlivnění pro jeho další život.

Po vysvěcení na kněze v roce 1949 působil nejdříve v Litomyšli a pak pět let v Hradci Králové. Zde mohl někdy působit jako ceremoniář zcela izolovaného pana biskupa Píchy a tak sloužil jako jeho jediná spojka s diecézí.

Po velikonocích v roce 1956 byl „ na chvíli“(jak rád říkával) přeložen do Proseče, do farnosti, která osiřela vykonstruovaným zatčením a uvězněním svého duchovního správce P. Ducháčka.

Začátky v prosečské farnosti popsal ve svých pamětech a nebyly nijak lehké. Lidé doufali v návrat P. Ducháčka, kostel se mu zdál tmavý a nevlídný, Proseč nebyla Svratka ani Hradec Králové. Doufal, že se vše v dobré obrátí a on se bude moci vrátit do Hradce a bude moci vést „vyšší“ duchovní a kulturní život. Ovšem nakonec se musel v Proseči zabydlet, na faru se přistěhovali i jeho rodiče a tak začal psát svoji 40 letou éru venkovského faráře. Netušil totiž, že se později z Proseče stane město, a tak vlastně jeho představy byly naplněny… A že po něm bude jednou pojmenována ulice v městě Proseči, to by bral za tak dobrý vtip, že by ho vykládal všem návštěvám a pokaždé by se tomu dlouze ze srdce zasmál…

Díky své povaze, dobrotě srdce a otevřenosti všemu novému a krásnému se mu podařilo z prosečské fary udělat i místo setkávání významných umělců, profesorů a osobností. Jenom namátkou - R. Lukavský, I. Vyskočil, A. Skoumal, L. Jandová, V. Tesař, V. Tošovský, P. Herynek, J. Grygar, P. Bošek.... Vzhledem k svému básnickému a výtvarnému talentu byl jimi respektován i v oblasti umění a on nacházel v rozhovorech s nimi inspiraci pro svoje díla.

Pan farář po celou dlouhou dobu svého působení zcela naplňoval svoje krédo služby svým ovečkám – jak říkával věřícím i nevěřícím. Nikdy si nevzal dovolenou, dveře fary byly vždy otevřené pro každého. Pravé horní světlo na faře působilo v noci jako maják, protože zhasínalo až hluboce po půlnoci. Měl rád lidi, rád se s nimi setkával a oni s ním. Měl na to takové slovo – aby bylo „příjemno“…V době totality křtil každého, kdo o to požádal, stejně tak oddával. I když věděl, že potom lidi nebudou třeba ze strachu do kostela chodit, každému vyhověl a lidi to věděli. Zastával názor, že udělení svátosti je milost pro přijímajícího a že se mu to v životě neztratí, ba naopak. Jeho životní zkušenosti a zkušenosti ze zpovědnice mu to jen dosvědčovaly…Intuitivně naplňoval to, co nyní doporučuje papež František kněžím – že mají vonět po ovečkách…

Jeho poslední rozloučení s farníky bývaly až ódou na jejich dobré stránky, ty špatné velkoryse opomíjel. Díky výjimečně dlouhé době služby v jedné farnosti své ovečky dobře znal a tak jeho závěrečný proslov nad rakví byl mnohdy o něčem jiném, než mu rodina napsala.

Jeho promluvy byly vůbec zvláštní kapitola, protože byly často velmi dlouhé (klidně 30 až 60 min), velmi květnaté a odbíhající do všech stran. Psal si dlouhé přípravy na kázání a stále řešil, jak by to těm svým ovečkám co nejlépe řekl, aby pochopily… Někdy v zimě to bylo obzvlášť k nepřečkání a tak lidi potom před kostelem „hudrali“, ovšem jen do doby, než se ve dveřích kostela ukázal pan farář se svým úsměvem, každého na dálku pozdravil, něco promluvil a vytvořil „ příjemno“…

Co pana faráře dlouho trápilo, bylo to, že z farnosti nevyšel žádný kněz. Ministrantů měl spoustu, ale ty se mu potom začali „dívčit“ (jak říkával) a místo do semináře, šli k oltáři. Cesty Boží jsou ovšem nevyzpytatelné a tak se pak ukázalo, že z jeho první svatby v Proseči vzešel tajný kněz Josef Suchár, který pak měl na pohřbu své babičky 22.12.1989 v prosečském kostele defacto svoji veřejnou primici.

A přišli další kněží spojení s prosečskou farností – P. Petr Soukal, P. Josef Roušar.

P. Čechal měl velmi rád humor a dovedl si ho dělat i ze sebe. Jeho typický hlasitý smích zněl nejen farou a kostelem, ale i celým náměstím, když šel na poštu nebo nakupovat. S každým se zastavoval na kus řeči a pak míval „drobná“ zpoždění. Ostatně si byl vědom toho, že přesnost je vlastností králů a on jím nikdy nebude – jak říkával.

Za 40 let svého působení ve farnosti pokřtil asi 1800 dětí, o něco více pohřbil, o něco méně oddal. Kostel změnil na vzdušný, prosvětlený prostor, aby se v něm lidi dobře cítili a byl v souladu se závěry 2 vatikánského koncilu. Byl velmi hrdý na boční kapli svatých žen – Anežky, Zdislavy a P. Marie. I tím předběhl svojí dobu a možná i naší.

Jeho záliba v rychlé jízdě autem se mu málem 11.12.1964 nevyplatila, když cestou z Nových Hradů do Boru havaroval a smrtícímu pádu ze stráně zabránily stromy a všichni andělé strážní! Často na toto nové narození vzpomínal a byl Pánu Bohu vděčen za další roky života.

Že si ho Pán povolá k sobě při obřadech za věrné zemřelé uprostřed svých oveček na prosečském hřbitově, jistě nepředpokládal ani při své velké umělecké představivosti… Kdyby to bylo o dvacet let později, tak by asi ani nebyly tak zdrceny jeho ovečky. Ovšem takto se Proseč ponořila do velkého smutku a jako by se nezastavilo jen jeho srdce, ale i život v Proseči. Posledního rozloučení s ním se zúčastnilo na 2000 lidí a někteří říkají, že nikdy neviděli plakat na pohřbu tolik mužů a ani už neuvidí…

Smutek časem přebolí, ale celoživotní víru P. Josefa Čechala, vyjádřenou v jeho básni, si budeme moci do konce svých životů připomínat při zastavení u jeho hrobu na prosečském hřbitově – Hrob ve skále se otevře a život zjeví se v kráse a úžase!

Antonín Nekvinda

01 se sestrou marii