Dějiny prosečské farnosti od r.1946

O PROSEČSKÉ FARNOSTI (pokračování - díl č.4)

P. Ducháček se hned snaží obnovit činnost Svatojosefské jednoty a Orla, která během války zanikla, obnovuje na faře náboženské besedy a jinak se celkově snaží pokračovat v řádu a tradicích, na které byla farnost zvyklá. Ale do toho přichází vláda komunistů a konfiskace veškerého farního a církevního majetku, takže farnosti zůstává pouze 1 ha polností za farou. Přesto provádí drobné opravy na kostele a hřbitově, jak mu to prostředky dovolují (např. nátěr střechy věže kostela, zřízení studny na hřbitově a oprava hřbitovní zdi), ale nejvíc se věnuje v letech 1950 – 1951 opravám fary, která byla z válečné doby ve velice špatném stavu.

Komunistický režim, který se 25. února 1948 ujímá vlády, vytlačuje církev z veřejnosti pouze do kostela a to ještě pod dohledem okresních církevních tajemníků, kteří měli své pomahače i v Proseči. Tito lidé sledovali, co kněz káže, s kým se stýká a jaký má vliv na lidi. Je to doba, kdy je mnoho kněží zavřeno nebo je jim odňat státní souhlas kněžské činnosti a musí jít pracovat do průmyslu. Diecése je bez biskupa, Dr. Mořic Pícha je v internaci na biskupství pod stálým dohledem státní bezpečnosti. Kromě zrušení a násilného vystěhování mužských i ženských klášterů bylo v roce 1950 velkou (pro církev velmi bolestnou) událostí zrušení všech teologických fakult a kněžských seminářů. Místo toho byl zřízen jediný centrální seminář v Praze pro všechny české a moravské diecése. Ten však byl plně pod státní kontrolou a bohoslovcům nebylo od biskupa Píchy dovoleno do něho nastoupit.

Tak skončil svou cestu ke kněžství, až do dnešní doby, jediný prosečský bohoslovec Vladimír Krejčí, právě před pátým posledním rokem studia. Jako ostatní boslovci, byl i on povolán na 3,5 roku k PTP a pak do Ostravy do dolů. Když ani potom nebylo bohoslovcům doporučeno nastoupit do státního semináře v Praze, jeden po druhém si zakládali rodiny, a tak se oženil i p. Krejčí.

Cílem komunistického režimu bylo, jak to vyjádřil 9.6.1948 na schůzi ÚV KSČ Klement Gotwald, „Pryč od Říma směrem k národní církvi. Církev neutralizovat a dostat jí do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“ Kněží, kteří se nehodlali dostatečně podřídit tomuto tlaku, byli postupně likvidováni. Patřil mezi ně i P. Ducháček, kterého se státní policie pokusila zatknout už 21. června 1949, ale dav lidí s dlažebníma kostkama v rukou zabránil policistům dokonce jen vystoupit z auta. Nakonec se podařilo P. Ducháčka stejně zatknout, ale až na úterý velikonoční 3. dubna 1956 a to ve Svitavách na nádraží.

Ke správě prosečské farnosti je prozatimně, jako administrátor, povolán P. Josef Čechal, který byl v té době na zotavené ve svém rodišti Svratce a vůbec netušil, že se mu prosečská farnost stane osudnou. Přes prvotní obtíže a problémy si prosečskou farnost a s ní i celou Proseč s okolím zamiloval a i když měl několikrát možnost odejít do Hradce Králové na lepší místo, tak to nikdy neudělal a zůstal v Proseči až do své smrti. Zemřel 1. listopadu 1996 na svátek Všech svatých před křížem prosečského hřbitova.

Co se týká oprav kostela, tak se P. Čechal v roce 1957 pustil do vymalování kostela, které provedla Charita z Červeného Kostelce. Byly důkladně očištěny zdi a poškozené malby byly opraveny a zrestaurovány. 60. léta jsou věnována bezprostřednímu okolí kostela: byl nákladně zbudován odvětrací systém kolem presbytáře, položena nová kanalizace pro déšťovou vodu z kostela, opraven taras a plot kolem bývalého hřbitova. V té době probíhají také některé rekonstrukce na faře: vybudování nové koupelny v přízemí, přeložení střechy a s tím spojená výměna asi 1/3 poškozených tašek, vyzdění přístavku pro WC, které bylo v 1. patře dosud dřevěné.

Od 60. roku, kdy byla opět reformována církevní správa, což bylo spojeno se změnami a rušením některých okresů, patří farnost Proseč k vikariátu v Chrudimi.

P. Čechal dále nechal v letech 1971 – 1972 odstranit z kostelních oken staré kovové rámy s prorezavělým pletivem, které chránily z venkovní strany ozdobná okna a nahradil je novými se vsazeným sklem. Tak vznikla mezi okny přirozená tepelná izolace. Do lavic v kostele bylo namontováno topení a v roce 1973 byly vnitřní stěny kostela obloženy modřínovým dřevem, což však později vedlo k tomu, že vlhkost ze země se zvedala výš do zdí.

Další úprava v kostele souvisela s II. Vatikánským koncilem, podle jehož instrukcí byl upraven presbytář; obětní stůl byl posunut blíž k lidem a kněz u něho sloužil mši svatou čelem k věřícím. V letech 1992 – 1993 je opraveno a vyspárováno vnější zdivo kostela a zhotovena nová fasáda na kostelní věži.

V roce 1993 dal P. Čechal na vlastní náklady, jako dar prosečské farnosti, zhotovit sochy sv. Anežky a sv. Zdislavy. Obě vytesal ze dřeva akademický sochař Moštek z Brna. P. Čechal byl kanovník a děkan kolegiátní kapituly litomyšlské Povýšení sv. kříže a v neposlední řadě také básník. Napsal sbírku „Trnutí“, která vyšla k 70. výročí jeho narození.

Současný duchovní správce v Proseči je administrátor P. Josef Matras, kterým byl ustanoven 1. prosince 1996. Během čtyř let dokázal vykonat veliký kus práce a to jak při opravě kostela a fary, tak i v duchovním růstu svěřených farníků. Každoročně např. zajišťoval ve spolupráci se Svatojosefskou jednotou duchovní obnovu pro manžele i pro dospěle jedince.

V roce 1998 – 1999 zajistil v kostele z důvodu vlhkosti zdiva sanační omítky a celkové odvětrání – odvodnění obvodových zdí. Na faře bylo provedeno několik stavebních úprav a oprava střechy, včetně kompletní výměny krytiny.

V současné době patří prosečská farnost k vikariátu chrudimskému.

Je také potřeba se ještě jednou zmínit o Vladímíru Krejčím, který v prosečské farnosti od roku 1990 působí jako jáhen. Královehradecký biskup Karel Otčenášek ho v roce 1990 vyzval k přijetí jáhenské služby. P. Krejčí poslechl a svěřenou službu svědomitě plní (zvláště při mši svaté a ve službě nemocným). Tak se alespoň částečně naplnila jeho touha po kněžském povolání.

V Proseči 10.4.2001