Dějiny prosečské farnosti 1912 - 1945
O PROSEČSKÉ FARNOSTI (pokračování - díl č.3)
Od roku 1906 začal P. Martínek shánět prostředky na stavbu nového kostela. Že to nebyla jednoduchá záležitost, o tom svědčí, že se mu to podařilo až v roce 1912, kdy byla také zahájena stavba. 29. dubna 1912 se tedy začal vyklízet a bourat starý kostel a 13. května přebral stavbu stavební mistr Jan Dočkal. Ze starého kostela se nechala zvonice, sakristie a presbitarium, které bylo zazděno, aby se během stavby nepoškodilo, včetně maleb. 13. května tedy začalo vyměřování a kopání základů a 21. května se začalo stavět zdivo. Položení základního kamene se slavilo 26. května 1912 na Hod Boží svatodušní a posvětil ho monsignor a kanovník Dr. František Šulc.
27. července 1912 byla dokončena hrubá stavba a 25. srpna už byla pokrytá střecha taškami. Pak se začala stavba klenby, kterou si vzala na starosti firma Hrůza a Rosenberg z Prahy. Po klenbě následovalo omítání celého vnitřku lodi, klenba pod věží a zvyšování věže až do dnešní podoby a pak střecha na věži. Stavba celkově pokračovala tak rychle, že 27. června 1913 byl nový kostel úspěšně kolaudován a ve dnech 5. – 7. července vysvěcen. Při té příležitosti udělil biskup Josef Doubrava také biřmování 250 dospělým a 200 mladým farníkům.
V srpnu roku 1912 umřel v Nových Hradech farář a vikář Alois Kopecký, tamní kaplan byl ustanoven administrátorem a prosečský kaplan Antonín Kotyza byl jmenován kaplanem do Nových Hradů. Tak zůstal P. Martínek na stavbu kostela sám a nový kaplan mu byl přidělen až 24. dubna 1916. A tak unavený stavbou kostela a znechucený nespravedlivostí světa, se kterou byla novohradská farnost obsazena novým farářem (měl na ní právo P. Martínek, stejně jako jeho prosečští předchůdci), se rozhodl z Proseče odejít.
Odchází na konci dubna toho roku a do jmenování nového faráře je v Proseči ustanoven administrátorem P. Josef Štumar. Nový farář je jmenován 1. srpna 1916 a je jím P. Karel Kerhart. Z jeho zápisů v kronice se dovídáme, že P. Martínek byl z Proseče doslova vypuzen „jistými podvratnými živly“, a proto odchází do Sádku u Poličky, kde je až do své penze. Na tu se vrací zpět do Proseče a zde v roce 1938 umírá.
Po vzniku 1. republiky, při reformně církevní správy v rámci diecese, byly změměny děkanáty (malé vikariáty) a prosečská farnost tak znovu připadla k vikariátu poličskému.
V roce 1921 nechává P. Kerhart do té doby pouze obílený kostel vymalovat akademickým malířem Antonínem Haüslerem z Prahy, kterému udělal návrhy jeho přítel Mikoláš Aleš. Zavádí do kostela také elektrické osvětlení, pořizuje dva nové zvony (střední a umíráček), protože za 1. světové války byly zabaveny, na náměstí opravuje sochu Nejsv. Trojice, atd.
V roce 1921 je k prosečské farnosti „přifařena“ obec Česká Rybná, která dosud náležela ke Krouně. V roce 1925 jsou následovně spočítáni prosečští osadníci: 3160 katolíků, 1715 českobratrských evangelíků, 32 židů a 2 bez vyznání. Je tedy vidět, že spravovat takovou velkou farnost nebylo lehké, a proto je i P. Kerhart svým působením v Proseči unaven, a na vlastní žádost odchází v roce 1926 na malou faru do Újezda u Chocně.
Od 15. listopadu 1926 do 4. května 1927 je tedy prosečská farnost spravována kaplanem Františkem Myslivcem a po něm je do Proseče jmenován P. Josef Kašpar. Ten se během svého působení ve farnosti velice věnoval zvelebování chrámu, a tak do kostela pořídil tři nové oltáře. K Božskému Srdci Ježíšovu, naproti k Panně Marii a také do západní kaple, kde je zřízen Boží hrob a je zde také umístěna restaurovaná socha Bolestné Panny Marie.
Rok 1928 byl rokem příprav na tisícileté výročí mučednické smrti sv. Václava, a tak k té příležitosti se v Proseči konají od 10. do 17. března 1929 Sv. Misie. P. Kašpar k tomu v kronice doslova píše: „Nedá se vypověděti, jak lid, můžeme říci vyhladovělý, nebyly tady missie od roku 1896 tedy 33 let, jak zrovna visel na ústech Bohem nadaných missionářů. Pohoda přála – kostel byl stále plný, žeň veliká.“ Od 28. září 1929 začíná tedy rok millenia sv. Václava, který je plný slavností, mimo jiné např 15. června – Nejsv. Trojice Boží je svěcen prapor Svatojosefské jednoty a na zakončení millenia je 28. září 1930 do kostela pořízena socha sv. Václava.
P. Kašpar z Proseče odchází 6. srpna 1934, a proto je zatím farnost svěřena P. Josefu Jakubcovi, faráři z Nových Hradů, jako administrátorovi. Další farář je do Proseče jmenován až 1. září 1935 a je jím P. Alois Jeřábek. Hned po příchodu vypozoroval, že farnost je na tom po duchovní stránce velice špatně, což se projevilo i v poměru katolíků vůči nekatolíkům. Ten se nyní začal naklánět ve prospěch nekatolíkům, a tak se P. Jeřábek rozhodl farnost duchovně pozvednout a dalo by se říci, že tomu zasvětil celé své působení v Proseči.
Začal proto pilně působit ve škole a první rok učil dokonce 22 hodin týdně. Na přelomu roku 1936 – 1937 se v domě Svatojosefské jednoty konaly dvojí exercicie, pro chlapce a dívky, pod vedením salesiánského kněze P. Václava Šebka z Ostravy. 6. srpna 1938 umírá v Proseči P. František Martínek. Rozloučení s ním se zúčastnilo přes 30 kněží. V roce 1940 od 27. dubna do 5. května organizuje P. Jeřábek ve spolupráci se Svatojosefskou jednotou další Sv. Misie. Vykonávají je stejně jako poprve kněží z řádu redemptoristů z Prahy a P. Jeřábek je s celými Misiemi nadmíru spokojen, což dotvrzuje v kronice: „Žeň byla nadmíru veliká ... Proseč byla a jest i nadále pevnou baštou katolickou.“
V roce 1940 dává P. Jeřábek rekonstruovat skleněný lustr z lodi kostela, jelikož je velice vzácný tím, že každá jeho část pochází z jiné doby. Ty nejstarší, ramena, pocházejí někdy z poloviny 18. století.
Za války jsou opět zabaveny dva menší zvony.
P. Alois Jeřábek umírá 20. dubna 1944 v nemocnici v Litomyšli a prosečská farnost se s ním rozloučila 24. dubna. Pohřben byl na prosečském hřbitově vedle P. Františka Martínka, tak jak si to sám přál. Dalším farářem v Proseči byl jmenován 1. srpna 1945 P. Petr Ducháček. Do té doby spravoval farnost jako administrátor P. Josef Košnar.